12:00   PORTUGALSKO

Kdysi dávno, nevím už, kdy to bylo, prostě dávno, jsem četl knížku Z Čech až na konec světa. Napsal ji pan Václav Šašek z Bířkova a je to o tom českým poselstvu, který jelo až na konec světa. Teda tehdejšího!

Že bych někomu záviděl, to ne, to není v mojí povaze. Navíc jméno Waldemar Matuška vyzní o dost jinak než Vašek Šašek. A zejména už nezávidím tuhle cestu, protože musela bejt hrůzostrašná. Jet na koni nebo vozem takovou strašnou dálku – ono to tenkrát trvalo hrozně dlouho! – to opravdu není co závidět. Ale přece jsem si pomyslel, když jsem to jako čet, že bych se taky na ten konec světa rád podíval.

Teda… konec světa! Je to spíš taková básnická licence, že ano? Tenkrát si lidi ovšem skutečně mysleli, že už dál nic není, jenom voda a voda, moře, z kterýho šla hrůza, o kterým se nevědělo, kam až sahá a kde se mění v oblohu, anebo jestli tam jsou nějaký propasti a v nich žijou strašný obludy.

Já jsem si představoval, že bych se postavil na ten konec světa a řekl bych si: Tady odtud odjížděli kdysi lidi, aby dobývali nový země a aby dokázali sobě a všem ostatním, že jsou hrdinové, aby se vraceli – anebo taky nevraceli! – a aby prožívali takový věci, který už se dneska prožít nedají.

Jednoho krásnýho dne jsem se dostal do Lisabonu, a to cestou velice krátkou, protože jsem tam letěl. A neletěl jsem dlouho, protože vzduchem je cestování krátký a pohodlný.

Vystoupil jsem v Lisabonu na letišti a hned jsem se ptal, kterým směrem je konec světa. Ale asi jsem se ptal špatně, protože ten člověk mi řekl: Tady je konec světa všude!

Nevím, jak to myslel, ale divně se přitom tvářil. Zkrátka jsem se po tom dál už nepídil, protože oni si snad všichni opravdu myslí, že jsou na konci světa. Není to pravda! Na konci světa jsou lidi ve Vancouveru. Tam dál už není vůbec nic. Tam snad končí i den a kousek dál začíná novej!

Do toho Lisabonu jsme tenkrát jeli natáčet do rozhlasu veřejnou nahrávku, byla to taková výměna, dirigoval Milivoj Uzelac, můj přítel, byla tam Jitka Zelenková a byl tam Felix Slováček, z kterýho byli muzikanti úplně na větvi, protože on umí hrát tak, že se nenadechne, na což všichni jen koukali. A bylo to tam velice přátelský, velice příjemný, i to živý vysílání probíhalo v takový pohodě, v takovým klidu, dva konferenciéři hovořili o Československu a o naší kultuře, o našich písničkách, prostě cejtili jsme se tam velice fajn. Dávali nám najevo, že nás mají rádi, a my jsme jim to samozřejmě opláceli. Když začne práce, tak holt kumštýři na celým světě jeden druhýmu pomáhají.

Když jsme skončili tu veřejnou nahrávku, pozvalo nás naše velvyslanectví na takovej večírek. Byl to jeden z nejhezčích večírků vůbec – a že jsem teda projezdil dost těch velvyslanectví i vyslanectví –, bylo tu takový opravdu domácí prostředí, moc fajn, všichni zúčastnění i pozvaní se výborně chovali, jako kdybychom se všichni znali odmalička. Prostě takovej správnej večírek! Na druhý den nás pozvali do lázní… bohužel nepamatuju, jak se jmenujou, ale to je jedno, ty místní jména jsou stejně dost nevyslovitelný. Jeli jsme tam v takovým pozdějším odpoledni – a jeli jsme k tomu konci světa.

Venkov v Portugalsku je opravdu nádhernej, je to něco jinýho než u nás. Je tam jiný klima, jiný kopce, všecko vypadá trošku jinak – jenom silnice jsou úplně stejný jako u nás.

Ukázali nám jednu zvláštnost. Je to velice frekventované místo, každej se tam zastaví, a jmenuje se to Inferno. No já když slyším Inferno, tak už vidím něco pekelnýho, něco, co se bouří – a taky jo! Silnice tam vede přes takový údolíčko, takovej záliv, přes kterej postavili most, aby to neporušili, protože by se tím připravili o takovou zajímavou kuriozitku.

Když se postavíš na ten most, voda je tak deset metrů pod tebou, od širého moře přicházejí vlny, a to větší i menší. Ale většinou větší. A ta vlna vběhne do toho jazyka, do toho zálivu, kterej je tak šedesát sedmdesát metrů dlouhej a řekněme dvacet širokej, těžko se to z tý vejšky odhaduje, a taky ta voda je v neustálým pohybu a pořád tě mate, zkrátka a dobře ta vlna tam vběhne a druhá ji tlačí a furt se to žene tím zálivem nahoru a na konci to naráží na skály. A tam je to Inferno. Je tam furt bílo od pěny, stříká to devět deset metrů do vejšky a vaří se to tam a mele a je to úžasný, ovšem není tam slyšet vlastního slova. Lidi, co bydlej kolem, jsou snad hluchý, nebo já nevím co. Možná že si člověk zvykne, ale mně se tam za chviličku začala točit hlava. Z toho hluku a prostě ze všeho. No vystihli to s tím Infernem přesně. Začne ti tam bejt prostě divně, padá na tebe taková tíseň, já si myslím, že lidi s labilnější nervovou soustavou by to tam asi snášeli dost špatně.

Já už jsem jel párkrát na různejch lodích po moři, ale dostat se s lodí do takovýho příboje, jako je tady, tak každej asi začne myslet na poslední věci, protože to už je do ztroskotání jenom vteřinka.

Byl jsem samozřejmě rád, že jsem to viděl, ale byl jsem taky rád, když jsme odtamtud odjeli. Dál jsme se dostali k takovýmu poloostrovu, kterej vybíhá do moře, asi tak v jedný třetině je velikej maják, velice starej, je to nesmírně strmý, spadá to nějakejch dvacet metrů dolů, kousek od toho majáku je takovej kamennej jehlan s nápisem: Z tohoto místa odjížděli portugalští mořeplavci objevovat nové světy. A jsou tam různý jména, Vasco da Gama a všichni jeho bráchové a ještě další mořeplavci.

A já jsem najednou opravdu stál na tom konci světa! Taky jsem tam dostal takovej certifikát, mám ho doma, podepsanej místní lampářkou z toho majáku, a tam je velice krásně napsáno, že Waldemar Matuška skutečně stál na konci světa, navštívil toho a toho dne toto místo, velice slavné tím, že odtud vyjížděli mořeplavci hledat nové země a mnozí z nich se nevrátili.

Je to velice zajímavý: i v těch nejkrásnějších dnech – a těch tam moc nebude, protože moře se pořád mele! – je tam hrozná mlha a hlavně je tam strašnej vítr. Prostě taková Větrná hůrka. Nemohlo to bejt v žádným případě nic příjemnýho, když nasedali do lodí, dlouhejch sotva přes dvacet metrů, sedm nebo osm metrů širokejch, vlastně to byly spíš takový skořápky, takový škopky, a vyjížděli na moře. Nevěděli, kam jedou, co je vlastně čeká, jestli se někdy vrátí – a k tomu ještě tohle psí počasí!

Když jsme se vraceli zpátky, zastavili jsme se v jedný rybářský hospůdce. Už se smrákalo. Jezdí se tam asi často, protože to je velice známá hospoda, hráli tam dva chlapi na kytaru a jeden – takovej zajímavej, mrňavej člověk – na portugalskou mandolínu. To je mnohostrunná mandolína, je na ní po dvou strunách, samozřejmě, ale normální mandolína jich má osm a tahle jich má dvanáct nebo dokonce čtrnáct. A ladí se to tak, že na tý hlavici, kde my máme mašli, mají takový šroubky, který se točí a zašroubávají takovej zobáček, na kterým je ta struna zavěšená. Hraje se na to velice zajímavě, protože ten chlapík třeba drnká jednu strunu palcem nebo trsátkem, ale na tý druhý struně už má jinej tón.

Písničky… takový ty přístavní, že ano, co se zpívají na každým pobřeží. O dívkách, který čekají na svý mládence, až se vrátí z rybolovu. Překládali mi to, ale v tom fofru není ten překlad tak dokonalej, tak jsem říkal, že budu radši poslouchat. Když do toho někdo mluví, tak jeden neví, co dřív. I když tomu nerozumí, tak tou náladou a tím, jak to ten interpret předvádí, se člověk dopracuje cíle daleko líp, než když má najednou poslouchat muziku a slova a ještě překlad.

Musel jsem taky zazpívat Terezu, moc se jim líbila, protože byla nějak příbuzná tý náladě, v jaký tam zpívají. Pili jsme tam takový růžový víno, který bylo velice chladný a velice dobrý, a myslím že taky velice drahý.

Dlouho jsme se v Portugalsku nezdrželi, moc jsme toho neviděli, ale rezumé je, že jsem neměl těm našim šlechticům co závidět, protože ta jejich cesta musela bejt opravdu velice dlouhá a únavná. To, co tenkrát viděli, to už jsem já zase vidět nemohl, protože svět se od tý doby párkrát otočil. Ale možná že to jedno místo viděli oni i já, a to se tak moc nezměnilo.

Myslím si, že rozhodně stojí za to vidět místo, kterýmu kdysi všichni říkali konec světa.